Versailles

Město a zámek Versailles jsou od Paříže vzdáleny 24 kilometrů. Za vlády Ludvíka XIII. v 17. stol. zde stával na vršku feudální zámeček s vesnicí na úpatí a v okolí se rozkládaly bažiny a lesy plné zvěře. Král, který sem vyjížděl s oblibou na lov, tu často zůstal na noc, a proto se r. 1631 rozhodl pozemek koupit a začal tu budovat královské sídlo. Stavby se po jeho smrti ujal jeho syn Ludvík XIV. a z původně loveckého zámečku nechal vybudovat zámek, který je dodnes jednou z nejskvělejších barokních památek z konce 17. stol.

Výstavbou budov byl pověřen arch. Le Vau a zahradní architekturou Le Nótre. V r. 1678 se prací na dalším rozšíření zámku ujal arch. Jules Hardouin-Mansart, který zde setrval až do své smrti o 30 let později. V té době vznikl mj. zámek Velký Trianon (Grand Trianon). Le Brun byl v 1. 1661-90 pověřen vedením celé armády malířů, sochařů, tapetám, kovotepců a dalších umělců. Práce trvaly více než padesát let a většinu času na ně dohlížel sám Ludvík XIV. V r. 1685 tu například podle dochovaných údajů pracovalo 36 tisíc dělníků a šest tisíc koní. Úrazovost na stavbě byla tak veliká, že tu byl zřízen špitál (pozdější nemocnice ve městě Versailles).

Král Slunce se rád obklopoval množstvím dvořanů, neboť velký dvůr mu dodával lesku. Přes den tu bylo až dvacet tisíc osob, z toho devět tisíc vojáků, kteří byli ubytováni ve městě, a pět tisíc sloužících, jež na zámku byli i ubytováni v přilehlých budovách.

Na dvůr se sjížděli četní šlechtici a jiné návštěvy, jednak proto, aby si jich král „všiml“, a jednak si tu příjemně a bezplatně užívali. Zejména v době, kdy ve Versailles pobývala Madame de Maintenon, od r. 1684, byly hostiny, hony a jiné slavnosti na denním pořádku. Dvůr uměl s nudou bojovat.

Situace se změnila po smrti Ludvíka XIV. Jeho nástupce byl ještě dítětem a v době, kdy za něho vládl regent Filip Orleánský, začala sláva Versailles upadat. Regent i dvůr se odstěhovali do Paříže, město Versailles ztratilo obživu i svůj smysl, a proto se více než polovina jeho obyvatel rovněž vystěhovala.
V r. 1722 se král Ludvík XV. do versailleského zámku vrátil. Po krátkém období úpadku, který trval celé regentství, začalo znovu ožívat také město. V době vlády tohoto panovníka došlo k dalším významným stavebním počinům, z nichž nejvýraznější je vybudování Malého Trianonu (Petit Trianon). V době svého největšího lesku bylo Versailles hlavním městem království, důležitým administrativním centrem, kde žilo 50 tisíc obyvatel – řemeslníků, měšťanů, kurtizán, důstojníků, úředníků apod. Jeho četné ubytovny a hostince přijímaly návštěvníky přicházející sem z celé Francie. Život byl zpestřován mnohými zábavami za účasti krále, které byly buď pravidelné (ohňostroje, vojenské přehlídky, hostiny, divadelní představení v sále Montansier vybudovaném r. 1777) nebo náhodné. Takovým překvapením byl let balónu bratří Montgolfierů v r. 1783.

Přesto však dny Versailles, královského města, byly sečteny. Ludvík XVI. neměl velké stavební ambice a Marie Antoinetta byla zase plně spokojena s Malým Trianonem (původně zřízeným na přání Madame de Pompadour) a dala zde vybudovat park, vesničku i jiné stavební zajímavosti. K žádným dalším velkým stavbám nedošlo. Po vypuknutí Velké francouzské revoluce se na podzim r. 1789 královská rodina odstěhovala do Paříže a v zámku žádný francouzský král již nikdy více nepobýval. Po popravě krále Ludvíka XVI. – 21. ledna 1793 – byl nábytek a zařízení zámku rozprodáno a královské sbírky převezeny do Louvrů. V období vlády Napoleona I. a později Ludvíka XVIII. opuštěný zámek stále více chátral, takže se již uvažovalo o jeho zbourání. Zachránil jej Ludvík Filip, který jej přeměnil na muzeum věnované „Veškeré slávě Francie“. K uvedení do původního stavu a celkovému zvelebení Versailles došlo až po I. svět. válce díky americkému mecenáši J. D. Rockefellerovi. K rozsáhlé rekonstrukční činnosti se přistoupilo v r. 1950, kdy bylo například zavedeno elektrické topení.

K zámku se přichází přes Place d’Armes (Zbrojní náměstí), do něhož ústí ulice St-Cloud, de Paris a de Sceaux oddělující bývalé královské konírny, dílo arch. Hardouin-Mansarta; dnes je tu sídlo archívu.

Vstupní brána vede návštěvníky do nádvoří ministrů (Cour des Ministres), který je lemován ze dvou stran budovami, v nichž za monarchie přebývali ministerští úředníci. Následuje Královské nádvoří (Cour Royale) s jezdeckou sochou Ludvíka XIV. vztyčenou r. 1837. Do těchto míst se i v minulosti smělo přicházet pouze pěšky; kočárem sem směli vjet jenom členové královské rodiny a urození šlechtici.

Dalším nádvořím je Cour de Marbre (Mramorové nádvoří), obklopené ze tří stran zámkem Ludvíka XIII., přestavěným Le Vauem a zejména Hardouin-Mansartem. Kdysi bylo nádvoří vydlážděno černým a bílým mramorem.

Průčelí zámku vedoucí do parku měří 680 m; tato plocha se láme do dvou křídel obklopených sloupořadím, takže celek nepůsobí vůbec monotónně. Italská rovná střecha je zakončena balustrádou se sochami a vázami.

Vstup do zámku se nachází na Královském nádvoří (Cour Royale) po pravé straně; po schodišti se vstupuje do 1. patra, kde lze prohlédnout kapli svatého Ludvíka, stěžejní dílo Hardouin-Mansarta a Herkulův salón (Salon ďHercule). Jeho výstavba začala r. 1712 na místě bývalé kaple; výzdobu ukončil Robert de Cotte za Ludvíka XV. v r. 1736. Lamoyneův strop představuje Herkula mezi bohy. Na dvou Veronesových plátnech je „Kristus na hostině u farizeje Simona“ – dílo věnované Ludvíku XV. Benátskou republikou – a „Lazar a Rebeka“.

V prvním patře střední části zámku se nacházejí královské komnaty se slavnou Zrcadlovou síní. Za sebou tu následují:

• Salon de l’Abondance (Salón hojnosti): za doby Ludvíka XIV. to byla místnost, kde se podávaly teplé i chladné nápoje. Stěny byly v zimě vyzdobeny sametovými tapetami a v létě hedvábnými.
• Salon de Vénus (Venušin salón), měl původně funkci vstupního prostoru u schodiště, které bylo zrušeno v r. 1752.
• Salon de Dianě (Dianin salón), byl za krále Ludvíka XIV. sálem kulečníkovým.
• Salon de Mars (Martův salón), sloužil hudbymilovnému Ludvíkovi XIV. jako hudební salónek.
• Salon de Mercure (Merkurův salón), byl hernou a zároveň sloužil jako „parádní* pokoj, kde se přijímaly návštěvy. Upoutají zde automatické hodiny s pohyblivými figurkami, dar Ludvíku XIV. z r. 1706.
• Salon ďApollon (Apollonův salón), nazýval se také Trůním sálem (Salle du Tróne); dominuje mu trůn pod baldachýnem.
• Salon de la Guerre (Válečný salón), již nepatří mezi královské pokoje, ale tvoří přechod mezi nimi a Zrcadlovou síní.
• Galerie des Glaces (Zrcadlová síň). Le Vau ji umístil do průčelí s výhledem do zahrad. Měří 75 m do délky a 10 m do šířky a osvětluje ji 17 oken, jimž odpovídá 17 zrcadel na protější straně. 587 zrcadel, které tvoří panely, jsou největší zrcadla, jaká byla v tehdejší době vyrobena a odrážejí se v nich i poslední paprsky zapadajícího slunce. Stavbu dokončil Hardouin-Mansart v r. 1687. Výzdoba je dílem Le Bruna. V tomto sále se konaly slavné ceremoniály a další dvorní slavnosti. Zde bylo podepsáno příměří s Pruskem v r. 1871 a Versailleská dohoda 28. června 1919.
• Salon de la Paix (Mírový salón), je prodloužením Zrcadlové síně, se kterou mohl být případně propojen pohyblivou stěnou.
• Cabinet du Roi (Královský kabinet), původní výzdobu Ludvíka XIV. nechal jeho následovník v r. 1755 předělat; ornamentální dřevěné obložení nahradilo původní zrcadla.
• Chambre du Roi (Královský pokoj), vede na Mramorové nádvoří. V této místnosti zemřel 1. září 1715 Ludvík XIV. na gangrénu nohy. V minulosti každý, kdo vešel do královské ložnice,
  musel se uklonit posteli, symbolu královského majestátu. Oválný portrét je dílem Van Dycka.
• Salon de V Oeil-de-Boeuf (Salón volského oka), vděčí za své jméno okénku na krbu; sloužil jako předsíň, kde se dvořané shromažďovali, aby byli přítomni rannímu vstávání krále.
  Chambre de la Reine (Pokoj královny), byl zřízen pro Marii Terezu, manželku Ludvíka XIV., později zde žila manželka vnuka krále Slunce, která tu porodila Ludvíka XV. a nakonec Marie Antoinette, manželka Ludvíka XVI. Celkem se na zámku narodilo devatenáct královských dětí, z toho Ludvík XV. a Filip Španělský přímo v této místnosti.
• Salon des Nobles de la Reine (Pokoj královniných návštěvníků), v těchto prostorách královna přijímala šlechtické návštěvy.

Další místnosti byly během času změněny v muzeum dokumentující historii Francie v 17.-19. stol. (za zmínku stojí zejména Davidův obraz Pomazání Josefiny v Salónu pomazání – Salle du Sacre).

Galerie des Batailles (Galerie bitev) má impozantní rozměry: délku 120 m a šířku 13 m. Jméno dostala podle 33 velkých vojenských kompozic, jimiž Ludvík Filip nechal vyzdobit stěny; mezi nejvzácnější patří první zleva od vchodu (Tolbiac) a první vpravo od vchodu (Wagram), pod dalšími jsou podepsáni např. Delacroix, baron Gerard a Fragonard. 80 bust a 16 bronzových reliéfů na zdi připomíná členy královské rodiny, admirály, maršály a další válečníky, kteří padli na poli cti a slávy.
Sály ze 17. stol. zabírají velkou část severního křídla zámku (od vchodu vpravo) v přízemí: od vstupního prostoru do kaple lze navštívit Galerii v přízemí (Galerie du rez-de-chaussée), kterou tvoří jedenáct místností, z nichž šest prvních obýval vévoda z Maine, syn Ludvíka XIV. a paní de Montespan a čtyři poslední princové Bourbon-Conti. Další je věnován Jindřichu IV. a Ludvíku XIII., zakladateli zámku; výzdobu tvoří série portrétů, z nichž dva objednala Marie Medicejská u Rubense.

V galerii v prvním patře jsou portréty členů královské rodiny i mnohých známých osobností (Colbert, Racine, Molière, La Fontaine a další). Je odtud krásný výhled do parku.

Sály z 18. stol. se nacházejí v přízemí v centrální části zámku a kdysi patřily následníku trůnu a dcerám krále (Appartement du Dauphin a Appartement de la Dauphine). Původní výzdobu z r. 1747 si zachoval bývalý pokoj královského následníka (Ancienne chambre du Dauphin).

Galerie Basse (Dolní galerie), se nachází pod Zrcadlovou síní, nechal ji zřídit Ludvík Filip a jsou v ní umístěny portréty královské rodiny.

Obydlí Madame Victoire se nachází z druhé strany dolní galerie; původně místnost kdysi sloužila jako královy lázně. Dále se nalézá přijímací salón a ložnice Madame Victoire. Za nimi je salón vyslanců (Salon des Ambassadeurs) a místnost strážců (Salle des Garde s). Ve druhém patře jsou umístěny sály konzulátu (Salles du Consulat) a císařství (de l’Empire) s množstvím dokumentů, obrazů, rytin a kreseb z napoleonského období. V tomtéž poschodí jsou sály z 19. stol. z období Restaurace, Červencové monarchie a Druhého císařství. Všechny tyto prostory si návštěvník může prohlédnout individuálně; další prostory jsou přístupné pouze s průvodcem (např. Královský kabinet, pokoj Ludvíka XV., jídelna, knihovna Ludvíka XVI., královniny pokoje, divadelní sál – Královská opera, obydlí Madame de Maintenon, Madame de Pompadour a Madame Du Barry a další).

Versailleské zahrady

Rozloha Versailleských zahrad je okolo 100 hektarů a délka promenády od zámku do jejich nejzápadnějšího okraje je 950 m. Jsou typem francouzské zahrady esteticky a účelně členité mnohými terasami a fontánami, ozdobené množstvím soch a sousoší.

Zajímavou podívanou jsou tzv. Vodní hry (16.30-18.00, každou první a třetí neděli v měsíci od května do září); doporučuje sejít procházkou od prvních k posledním fontánám, aby měl návštěvník ucelenou představu o tomto impozantním vodním představení.

Na zahrady je nejkrásnější pohled z terasy v průčelí zámku, která je vyzdobena dvěma obřími vázami – Válka (Coysevox; na severní straně) a Mír (Tuby; na jižní straně).

Průchod od fontány Latone (Bassin de Latone) k fontáně Apollonově (Bassin d’Apollon) tvoří tzv. Zelený koberec (Tapis Vert) dekorovaný vázami a sochami. Celému tomuto prostranství se říká Sluneční osa (Axe du Soleil). Za Apollonovou fontánou začíná Velký kanál (Grand Canal), po kterém je možné se projet na lodičce.

Petit canal (Malý kanál), tvoří spolu s Velkým kanálem vodní plochu ve tvaru kříže.
Největší fontána na severní straně zámku je Bassin de Neptune, (Neptunova) a právě u ní končí představení Vodní hry; dokončena byla r. 1740.

Na protější straně, u jižního křídla zámku, se nachází Oranžérie (Orangerie, L 9) – dílo Hardouin-Mansarta. Za Ludvíka XIV. tu rostlo tři tisíce stromů, z toho 2000 pomerančovníků. V současné době je tu 1200 stromů, z nichž některé pocházejí z minulého století.

Trianon

Od Neptunovy fontány vede cesta k Malému a Velkému Trianonu; je možné jít i středem kolem Velkého kanálu.

Grand Trianon (Velký Trianon); v l. 1670-87 zde stával „Porcelánový Trianon“ celý zhotovený z delftské fajanse, který měl jediný účel – Ludvík XIV. tu s Madame de Montespan pořádal odpolední svačiny. Křehký Trianon se rozbil, v nemilost upadla i favoritka. Za šest měsíců tu byl postaven Mramorový Trianon, kam docházel Ludvík XIV. s Madame de Maintenon; Ludvík XVI. ani Marie Antoinette si jej příliš neoblíbili a dávali přednost Malému Trianonu. Za Velké francouzské revoluce byl zámek zničen; Napoleon jej dal restaurovat pro svou choť Marii Luisu. Další rekonstrukce proběhly za Ludvíka Filipa. Dnes tu lze zhlédnout pozoruhodnou sbírku historických kočárů a povozů.

Petit Trianon (Malý Trianon). dal zřídit Ludvík XV. Je dílem architekta Gabriela. Ludvík XVI. jej věnoval Marii Antoinettě, která tu trávila prakticky každý den se svými dětmi. Tomu to místu dávala přednost proto, že si nelibovala ve dvorské etiketě ani v intrikách. Na základě jejího přání tu vznikla vesnička (Hameau). Po vypuknutí Velké francouzské revoluce se sem královna prakticky již nikdy nevrátila. Císařovna Evženie tu v r. 1867 nechala zřídit muzeum s památkami na nešťastnou královnu.