Revoluce a 1. císařství
V čele francouzské politiky stál kardinál Fleury, který díky přízni mladého Ludvíka XV. získal podobné postavení, jako měl před ním Richelieu a Mazarin. Dovedl dlouho čelit dvorským intrikám a udržovat jednotnou linii francouzské politiky. R. 1743 zavedl král systém osobní vlády v plném rozsahu.
Nespokojenost lidu se projevovala četnými stávkami a krvavými pouličními srážkami. Důvodem bylo zvyšování daní v období neúrody v pol. 18. stol. a požadavky měly sociální charakter.
R. 1771 zbavil Ludvík XV. parlamenty politické moci a část jejich členů dal navíc uvěznit. Pokusil se tak likvidovat sílící opozici měšťanských vrstev.
Za tohoto panovníka se vleklá hospodářská krize, projevující se hlavně zadlužením státu, prohlubovala dlouhými a neúspěšnými válkami, z nichž nejvýznamnější byla sedmiletá (1756-63). Tato doba se vyznačuje zahraničními neúspěchy, dále se stupňujícím napětím mezi privilegovanými stavy a buržoazií s lidem. Odpor proti zvůli absolutistického panovníka a proti feudálním výsadám se stupňoval.
Ludvík XVI. zdědil Francii v katastrofální finanční situaci. V druhé pol. 18. stol. se hospodářský stav dále zhoršoval. Státní dluh vzrostl tak, že pouhé úroky z něho pohlcovaly polovinu státních příjmů tvořených téměř výhradně daněmi a dávkami, které odváděli rolníci a buržoazie.
Jediným východiskem z této všeobecné hospodářské krize bylo zdanění privilegovaných stavů. Ty se tomu však bránily a prohlašovaly, že je může zdanit pouze stavovské shromáždění celé Francie, tzn. generální stavy. I když král měl ze svolání generálních stavů obavy, donutilo ho všeobecné pobouření. Generální stavy, které se předtím naposledy sešly r. 1614, byly svolány na květen 1789. Zahajovací schůze se konala ve Versailles, protože král se obával revoluční nálady pařížského lidu.
Rozpory mezi privilegovanými stavy a třetím stavem se na zasedání tak přiostřily. že se třetí stav osamostatnil. Jeho příslušníci se prohlásili Národním shromážděním a odmítli královu výzvu, aby se rozešli. Usnesením naopak popřeli právo krále rušit rozhodnutí Národního shromáždění. Tímto revolučním způsobem se buržoazie prohlásila za nositele nejvyšší moci. K ní se postupně přidala šlechta a duchovenstvo; prohlásili se Ústavodárným shromážděním, protože se rozhodli vypracovat francouzskou ústavu.
Avšak Ludvík XVI. chtěl pomocí vojska zabránit zániku své absolutistické vlády. Připravovaný útok královské reakce podpořil odhodlání obyvatel Paříže k odporu. Když se 14. července 1789 po Paříži rozšířily zprávy, že na státním vězení Bastile jsou rozestavěna děla a namířena na město, zmocnil se pařížský lid zbraní a začal útok na tento symbol vládního režimu.
Dobytí Bastily znamenalo pád starého režimu. Vítězství lidové Paříže využila zámožná buržoazie k rychlému upevnění své moci.
Ústavodárné shromáždění přesídlilo z Versailles do Paříže, kde pokračovalo V práci na nové ústavě. Nejprve byla v srpnu r. 1789 přijata Deklarace práv člověka a občana, která‘ proklamovala rovnost všech lidí před zákonem, svobodu slova, shromažďování a vyznání. Dalším počinem shromáždění bylo v červenci příštího roku vydání Civilní ústavy duchovenstva, jíž byla církev plně podřízena státu. První výročí dobytí Bastily bylo oslaveno velkým shromážděním na Martově poli (Champ-de-Mars) a celebrováním mše za přítomnosti asi tří set duchovních.
Ústava přijata r. 1791 měla zabezpečit vládu vítězné buržoazie; oddělovala od sebe moc zákonodárnou a výkonnou.
Zákonodárnou mělo vykonávat Zákonodárné shromáždění a výkonná moc měla být svěřena králi. Král se však v říjnu I 789 znovu marně pokusil o potlačení revoluce, a proto byl jako rukojmí převezen do Paříže. Dokonce se 2 I. června 1791 pokusil o útěk, aby se připojil k zahraniční emigraci. Cestou byl však poznán a zadržen. Po návratu do Paříže byl prakticky zcela zbaven politického vlivu. Zpráva o králově zradě posílila republikánské smýšlení lidu, zejména v Paříži. 10. srpna 1792 vypuklo povstání pařížského lidu. Ozbrojení Pařížané dobyli královský palác. Zákonodárné shromáždění/bavilo krále moci a královská rodina byla uvězněna. Monarchie byla svržena a tím skončilo první období francouzské revoluce.
Zákonodárné shromáždění bylo nahrazeno Národním konventem, který zahájil svou práci 21. září 1792. Vzešel z voleb na základě všeobecného hlasovacího práva. Prvním opatřením Konventu bylo odstranění monarchie a vyhlášení republiky. Po několikaměsíčním procesu odsoudil krále k trestu smrti; byl popraven 21. 1. 1793.
I v Konventu měla převahu buržoazie, ale nebyla jednotná. Buržoazní demokraté, jakobíni (klub nazvaný tak podle místa schůzek v bývalém klášteře sv. Jakuba; vedl lei Maxmilián Robespierre) žádali další prohloubení revoluce, zvláště úplné zrušení feudálního útisku a ostrý postup proti škůdcům země. S tím nesouhlasili girondisté.
Tento zápas sledovala buržoazní většina Konventu, která neměla vlastní program i přikláněla se vždy k té straně, která měla právě převahu. Na další vývoj měl velký vliv také nedostatek životních potřeb, zvláště potravin. Jakobíni prosadili zákon, jímž byly stanoveny nejvyšší přípustné ceny obilí, tzv. maximum. Girondisté se rozhodli zbavit jakobíny vlivu, avšak jejich snahy zmařili pařížané, kteří ozbrojenou demonstrací 31. května 1793 a povstáním 2. června docílili zatčení girondistických poslanců a ministrů. Obchodní a průmyslová buržoazie byla poražena a tím skončilo druhé období francouzské revoluce. Do jejího čela se dostali jakobíni.
Konvent přijal druhou, jakobínskou ústavu (24. 6. 1793). Obsahovala nejen plná buržoazně demokratická práva, ale také určité prvky sociálních záruk.
13. července 1793 zavraždila Charlotta Cordayová Jeana Paula Marata, demokratického lékaře, který šířil požadavky jakobínů ve svých novinách „Přítel lidu“. Vražda měla být odvetou za pronásledování girondistů, avšak přispěla k další radikalizace tzv. zběsilých, což byli zastánci chudiny.
V této situaci se lid přimkl k jakobínům, jediným obhájcům revoluce. Doba vyžadovala silnou diktaturu používající mimořádných prostředků. Jím byl především Výbor pro obecné blaho, který na sebe postupně strhl téměř všechnu moc. Byl zvolen Konventem a v jeho čele stál Robespierre. S jeho nástupem získala v tomto výboru rozhodující slovo umírněná skupina jakobínů, která odmítala požadavky „zběsilých“, ale uznávala nutnost revolučního teroru.
Počátkem r. 1794 (26. 2.-3. 3.) vydal Konvent zákony o konfiskaci půdy nepřátel republiky a o jejím rozdělení těm, kdo republiku brání. Jakobíni však již neměli dost prostředků ani času k realizaci zákonů.
Konvent dal souhlas k zatčení a odsouzení Héberta a jeho přívrženců, kteří navazovali na program „zběsilých“ a tvořili radikální frakci jakobínů. Tím začala likvidace frakcí, která završila revoluční teror.
Další byla frakce shovívavých, jejímž představitelem byl Danton. V dubnu byla obviněna z napomáhání vnitřnímu nepříteli a Danton byl na rozkaz Robespierra zatčen a gilotinou popraven.
Jakobíni vystupňovali revoluční teror. 10. 6. přijal Konvent zákon zostřující perzekuci nepřátel revoluce. Byl zaveden kult tzv. Nejvyšší bytosti, který měl nahradit křesťanské náboženství. Svátek Nejvyšší bytosti byl uspořádán v Tuilerijských zahradách a řídil jej malíř David. Na kulatém podstavci tu byla umístěna socha představující ateismus. Po svém projevuji pak Robespierre symbolickým gestem zapálil a průvod shromážděných se vydal na Martovo pole.
Avšak buržoazie využila toho, že jakobínští vůdcové ztratili mnoho stoupenců a připravovala převrat. V jakobínském klubu bylo zorganizováno spiknutí, které mělo svrhnout Robespierra a jakobínskou diktaturu. Dne 27. července 1794 (9. thermidoru podle kalendáře zavedeného jakobíny) byl Robespierre se svými druhy v Konvente zatčen a popraven.
9. thermidor druhého roku republiky byl nejen koncem třetího období revoluce, období jakobínské diktatury, ale i koncem celé francouzské revoluce.
Na jaře r. 1795 došlo k bouřlivým demonstracím pařížského lidu, jimiž protestoval proti situaci v zásobování a stoupání cen. Pokusili se o svržení buržoazie. Když byly vzpoury potlačeny, vypracoval Konvent novou ústavu, která byla ve srovnání s ústavou jakobínskou krokem zpět.
5. října 1795 se roajalisté pokusili o převrat a vyvolali v Paříži povstání, které však bylo rychle potlačeno. Na rozbití roajalistů se významně podílel Napoleon Bonaparte. V následujících letech si ostruhy získával na válečných polích.
Direktorium, které v té době mělo výkonnou moc, vyhnalo z Národního shromáždění monarchisty (1797) a v květnu 1798 vyloučilo levicové poslance. Tím buržoazie demonstrovala rozhodnutí nedopustit výkyvy ani doprava, ani doleva.
V r. 1799 však pozbylo direktorium důvěru i u buržoazie, která pro svou výdělečnou činnost potřebovala pořádek, klid a sílu, aby potlačila roajalisty i jakobíny a porazila zahraniční nepřátele. To jí mohla zaručit jedině armáda se schopným generálem v čele.
A tak 9. listopadu (podle revolučního kalendáře 18. brumairu) 1799 provedl generál Bonaparte státní převrat, kterým rozehnal obě sněmovny i direktorium a prohlásil se prvním konzulem. Jeho převrat byl potvrzen novou ústavou. Veškerá moc byla soustředěna do rukou prvního konzula, který měl jmenovat ministry i senát. R. 1802 se dal Napoleon plebiscitem prohlásit za konzula na doživotí. Nový režim se již lišil od monarchie jenom formálně.
V březnu r. 1804 vydal Napoleon občanský zákoník (Code civil), který potvrdil /rušení feudálních poměrů a uzákonil základní vymoženosti revoluce: osobní svobodu, svobodu vyznání a práce a rovnost občanů před zákonem.
V květnu si nechal udělit císařský titul a v prosinci se konala v katedrále Notre Dame korunovace za přítomnosti papeže. Napoleon si korunu vložil sám na hlavu a nazval se „císařem Francouzů“. Císařství potlačilo zbytky buržoazně demokratických svobod a stalo se státem osobní moci.
Napoleon zajišťoval především vnější bezpečnost Francie: podrobil si všechny evropské státy s výjimkou Anglie a Ruska. V červnu r. 1812 zahájil válečné tažení proti Rusku. Ukázalo se, že se dostal do konfliktu, který byl nad jeho síly.
